“Ve stínu sedmikrásek”
Napsala: Jana Vítová
Zuzana Listopadová je studentkou sociální práce a speciální pedagogiky. V současné chvíli se také snaží o vydání svého knižního debutu – „Ve stínu sedmikrásek“. Knížka je zasazená do prostředí psychiatrické nemocnice a kromě témat duševního zdraví (poruchy osobnosti) se věnuje i lásce mezi hlavními hrdinkami. Já dnes pro Ataku vyzpovídala autorku knihy.
J: Vím, že Zuzka píše od dětství, takže jí disciplína rozhodně není cizí. Ale i tak, napsat celou knihu už chce opravdovou motivaci. Proto mě zajímá, jaký byl prvotní impuls knížku napsat?
Z: Chtěla jsem se hlavně vypsat ze svých pocitů. Po propuštění z léčebny jsem v sobě měla spoustu nových vjemů, hodně jsem se naučila a cítila toho opravdu mnoho. Psaní mi pomohlo tohle všechno zpracovat.
Rozhodla jsem se jít cestou fikce, protože mi nabízela svobodu, kterou bych v otevřeném přiznání neměla. Každá postava v sobě nese něco z reality, ale žádná z nich není kopií konkrétního člověka. Stejně tak prostředí, které popisuji, je inspirováno skutečným místem, ale záměrně ho nejmenuji.
Nejde o to, kde přesně se to odehrávalo. Důležité je, co se tam dělo uvnitř mě. A to jsem dokázala popsat právě skrze příběh. Fikce mi umožnila zkoušet si různé možnosti, nahlížet na bolest i naději z odstupu, který bych ve vlastním příběhu neměla. Bylo to bezpečné místo, kde jsem se mohla vypsat ze všeho, co ve mně zůstalo po pobytu v léčebně.
Tím, že jsem dala svým pocitům jiná jména a tváře, jsem je paradoxně mohla poznat pravdivěji. Psát o sobě přímo by mě svazovalo, zatímco fiktivní příběh mi umožnil dotknout se i toho, co bych jinak raději nechala nevyřčené.
J: Pamatuješ si tu poslední myšlenku, kterou sis řekla předtím, než sis sedla ke klávesnici a začala psát?
Z: Pamatuju. Nebyla to věta v úplném slova smyslu, bylo to spíš, jako by mi něco šeptalo: „Zkus to napsat, třeba se ti trochu uleví.“ Nebyla v tom ambice ani plán. Jen potřeba dát slovům tvar a pocitům prostor.
Sedla jsem si a nevěděla, co přesně napíšu. Věděla jsem jen, že to potřebuju. Možná to ani nebyla myšlenka, spíš impuls. Jako když se člověku začne špatně dýchat a ví, že musí otevřít okno. A tak jsem psala. Pomalu, nejdřív opatrně, ale pak čím dál upřímněji. Ne kvůli jiným, ale kvůli sobě.
J: Zuzka má zkušenost s emočně nestabilní poruchou hraničního typu. S tou se potýkají kromě Zuzky a hrdinek její knížky i spousta čtenářů Ataky. Zajímalo mě, zda má nějaké doporučení pro všechny psavce s podobnou diagnózou.
Z: Psaní může být skvělý způsob, jak se vyrovnat se složitými pocity, které hraniční poruchu osobnosti nebo jiné diagnózy často provázejí. Důležité je myslet na to, že člověk nemusí hned psát perfektně. Nejdůležitější je, že píše sám pro sebe, protože ho to baví, dělá mu to radost nebo ho to naplňuje.
Když přijde pocit, že „není dost“, je důležité zkusit si připomenout, že jeho příběh má hodnotu právě proto, že je jeho, tudíž je jedinečný a originální. A když ve svoje psaní věří autor sám, je větší šance, že v něj budou věřit i ostatní.
Anotace knihy: Osmnáctiletou Violet tíží temnota tak silná, že ji už nedokáže unést. Dobrovolně se proto nechává hospitalizovat na psychiatrii v naději, že znovu najde světlo.
V léčebně potkává Laylu – dívku s šeříkově fialovými vlasy a karamelovýma očima. Dívku s hraniční poruchou osobnosti.
S každým dalším dnem, který spolu dívky tráví, zjišťují, že toho mají společného víc, než by čekaly. A jak se jejich vztah prohlubuje, začínají obě čelit nejen svým osobním démonům, ale i otázce, zda svou vzájemnou náklonností neriskují až příliš.
J: Co ty sama máš na příběhu knížky nejradši?
Z: Na svém příběhu mám nejradši to, že je hodně emotivní – hodně do hloubky v něm rozepisuji emoce hlavní hrdinky a přidala jsem tam také flashbacky na minulost hlavní hrdinky Violet, které vysvětlují její momentální problémy.
Postavy v knize nejsou dokonalé. Dělají chyby, prožívají radosti i starosti, a právě to dělá jejich příběh autentickým. Vztah Layly a Violet ukazuje, že i v té nejhlubší tmě může vzniknout něco krásného, něco, co pomáhá začít znovu důvěřovat sobě i druhým, i když to rozhodně není jednoduché.
J: Moc se mi líbí, že je to protkané láskou. Je nějaký osobní důvod, proč jsou to zrovna dvě holky? Mám na mysli, jestli se ti nestalo něco podobného nebo jestli jsi to třeba nezažila u někoho jiného při svém pobytu v léčebně.
Z: Ne, zrovna tohle není přímo podle mé zkušenosti, já zkrátka ráda píšu o LGBT+ vztazích. Navíc si myslím, že zrovna knížek se vztahem dvou dívek v Česku moc není, které by se věnovaly příběhům dvou dívek. Chtěla jsem vytvořit něco, co tady tak trochu chybí, a zároveň zkoumat téma vztahů, které jsou často složité, ale i neskutečně krásné.
J: Zajímalo by mě, jaké to je vydávat knihu s Pointou. Vím, že to je sen spisovatelů. Jaké je to zatím pro tebe?
Z: Rozhodně jsem Pointě vděčná za příležitost. Je skvělé, že autorům umožňuje crowdfunding, který zprostředkovává grafiky, korektory, sazeče, redaktory… Jejich platforma už nespočetně lidem splnila sen, a to je vážně úžasné!
Vnímám to jako příležitost, jako radost, ale zároveň i stres, prožívám strach z neúspěchu. Dělám však maximum proto, aby to vyšlo, a zbytek už je ve hvězdách.
J: Co se ti vybaví, když se řekne „Ve stínu sedmikrásek“?
Z: Hned se mi vybaví scéna, podle které je knížka pojmenovaná. Sedmikrásky jsou oblíbenou květinou obou hlavních hrdinek. Pletly si je navzájem do vlasů, dělaly si z nich malé věnečky… Jedná se o drobný moment mezi nimi, ale má sílu ve své jednoduchosti a kráse.
Zuzce momentálně probíhá crowdfunding na webových stránkách Pointy. Podpořit ji můžete už od 99 korun. Knížku si tak vlastně můžete koupit v předprodeji a já jí za sebe i Ataku moc přeji, aby se tomu tak opravdu stalo, protože takových příběhů by měla být celá louka (třeba sedmikrásek).
