Jedenáctky neboli anorektičky

„Shodila více než 10 kostek másla! Konečně vypadá jako modelka!“ a zároveň „Podívejte se na fotky celebrit, které to s hubnutím přehnaly!“. Vaše tělo nikdy nebude perfektní. Rozhodně ne pro všechny. Tyhle citace jsem si možná půjčila z bulvárních článků, ale podobné komentáře slýcháme všichni.

Slyšela je i Maya. Teď je jí 18, studuje na gymnáziu a má půl roku po hospitalizaci.
Otevřeně mi říká své diagnózy: hraniční porucha osobnosti a mentální anorexie. Ptám se možná trochu hloupě, jak to, že měla anorexii. Přijde mi to trochu zbytečné, protože tuším. Všichni tušíme, jak se to stane.

Začalo to ještě na základce, kde mělo její okolí poznámky k jejímu tělu. Přišel covid a ona strávila dny doma cvičením. Zhubla. Po covidovém návratu do školy najednou její nové tělo přineslo spoustu komplimentů. „Lidé mi začali říkat, jak je krásné, že jsem zhubla. Pochopila jsem, že být hubená znamená být hezká.“

Potřebovala jsem mít kontrolu aspoň nad něčím

V té době měla pocit, že nemůže ovlivnit svůj život ani jeho aspekty. Co ale kontrolovat šlo, bylo jídlo. Neustále přemýšlela nad tím, co sníst může a co ne. Kalorické tabulky byly její nejpoužívanější aplikací. Jídlo si pečlivě zapisovala a denní příjem se pohyboval kolem 400 až 500 kcal. Čím menší bylo číslo v kalorických tabulkách, tím byla šťastnější.

Tři roky žila ve strachu ze sladkostí nebo příloh. Fungovala jen na ovoci a zelenině. K tomu cvičila kardio pětkrát týdně, chodila lézt na stěnu nebo se věnovala akrobacii. Její tělo postupně ztrácelo – nejdřív menstruaci, pak vlasy. No a nakonec i podporu okolí. Najednou byla hubená moc. Najednou už se lidem nelíbilo, jak vypadá. Najednou už být hubená neznamenalo být hezká.

„Strašně to se mnou hýbalo. Vždyť vy jste sami chtěli, abych zhubla. Chtěli jste, abych byla hubená. Najednou jsem byla a za chvíli to už bylo moc. Začali to řešit ve třídě. Kamarádky mě poslaly za školní psycholožkou. Byla jsem na ně strašně naštvaná. Měsíc jsem s nimi nemluvila. Nakonec jsem to pod tlakem psycholožky řekla rodičům.“

Nejdřív ambulantně, potom hospitalizace

Její rodiče to nejdřív zkoušeli řešit ambulantně. Docházela k psychiatrovi, který jí ale bohužel nesedl. Nevěřila mu, a tak se její stav nikam neposunul. Nakonec skončila na dětské psychiatrii v Motole. V tu chvíli jsem se zhrozila. Po vyprávění jiných jsem věděla, že Motol nemá vůbec dobrou pověst, co se dětské psychiatrie týče. A měla jsem pravdu. Ani Maya na něj nevzpomíná dobře.

Popisuje nepříjemné podmínky, kde jsou pacienti spíše vězni. Anorektičkám se tam říká jedenáctky, asi podle čísla diagnózy. Pravidelný křik na pacienty, přísná kontrola jídla a metody, které jsou podle ní až ponižující. Mrazí mě z toho. Hlavně když si uvědomím, že jde o dětskou psychiatrii.

Ptám se, zda mezi pacienty byli i nějací anorektici. Maya říká, že na uzavřeném oddělení s ní byl jen jeden kluk – ale byl trans. Rozhodli se ho dát mezi holky. Dospělý ještě nebyl. Těžko říct, jak dobře tuhle situaci nemocnice vyhodnotila. Na otevřeném oddělení už bylo kluků víc.

„Museli jsme všechno jídlo pečlivě dojídat. Kelímky od jogurtu vyškrabávat. Když ti na talířku zůstalo trochu másla od rohlíku, který se tam nešikovně otiskl, musela jsi ho sníst. Všechno po nás kontrolovali. Pokud jsi to neudělala, dostala jsi zápis,“ popisuje Maya.

Ptám se, co je to ten zápis. Vysvětluje mi systém propustek a návštěv. Zápisy jsou tresty, které mají vliv na to, zda se vůbec podíváte ven a na jak dlouho. Zápisem se na oddělení běžně straší. Používá se jako výhrůžka.

Nedojíš to? Tak nikam nepůjdeš

„Nedojíš to? Tak budeš mít zápis!“ Maya zmiňuje i zákeřnost některých sester. Obě se samy sebe ptáme – proč tam takoví lidé vůbec pracují? Proč pracují s dětmi v takovém stavu?

Maya tam strávila měsíc. Za tu dobu se s psycholožkou viděla jen jednou – a to jen kvůli diagnostickým testům. S psychiatričkou se potkávala denně. Popisuje, že na ni byla hodná, protože ze začátku s ní mluvila i půl hodiny denně. Běžně je to ale jen deset minut. Na uklidnění vám dají prášek a program je minimální.

Z jejího vyprávění mě nejvíc šokoval přístup k jídlu. „Na jídlo jsme měli časové limity,“ říká. Ptám se, jaké. 15 minut snídaně, 10 minut svačina, 20 minut oběd, 15 minut večeře. Pokud jste to nestihli, měli jste zápis. „Někdy jsme k večeři dostali pomeranč a za těch deset minut jsem ho skoro nestihla ani oloupat, natož sníst,“ dodává.

Jaký byl život po hospitalizaci?

Z hospitalizace se vrátila rovnou do školy. Přechod to byl těžký a tvrdý. O jejím pobytu se bavili i učitelé na pedagogické radě, takže se nevyhnula soucitným pohledům. A nebo hůř – pohledům, které jí dávaly nálepku té labilní.

Ptám se na vztahy ve třídě a ty si Maya chválí. Děkuje kamarádkám za intervenci, kvůli které s nimi předtím měsíc nemluvila. Teď se jim svěřuje, když má nějaké trápení.

Z těchhle roků bezmoci se naučila hodně. Ví, že říct si o pomoc není slabost. I když by si přála, aby ji vyhledala dřív, nevyčítá si to. Je vděčná za svou kreativitu a s nadějí říká, že ji tvoření neskutečně podrželo. Vám by ráda vzkázala: Ač se to nezdá, pomoc tu vždycky je. Jakmile na tu cestu nastoupíte, už bude líp.