"Udělej pro sebe to, co ty uvnitř potřebuješ." Eliška už našla svou cestu, teď je řada na tobě.
S Eliškou jsme se spojily v rámci mého výzkumu o lidech se sebevražednými myšlenkami. Ohromila mě její dobrá nálada a upřímná radost ze života. Popisovala mi, že je zrovna po terapii. Smála se a vyprávěla mi, jaké to bylo. Domluvily jsme se, že se spojíme ještě jednou a společně připravíme tento článek a post, protože její příběh stojí za sdílení.
Narodila se v Liberci. Bydleli v paneláku na sídlišti, kde si hrála na prolézačkách, a když o tom mluvila, vnímala jsem určitou lehkost a bezstarostnost typickou pro dětství. Táta byl často pryč, až nakonec úplně odešel, když jí byly tři. Utekl do Německa. Je cítit, že to má už zpracované, i když přiznává, že to dlouho nechápala.
Jak to v životě bývá, oba rodiče se nakonec posunuli dál a našli si nové partnery. Mamka s novým partnerem otěhotněla. Eliška se na ségru zpočátku netěšila. Nakonec jí ale vybrala jméno, a tak k Elišce přibyla Anička.
Ve dvanácti letech si začala uvědomovat, že její prožívání asi není úplně běžné. V kolektivu její jinakost působila, jako by byla ostatním na obtíž. Sama trpěla psychosomatickými problémy a nechtělo se jí do školy. Dlouho se sebepoškozovala.
Zlom nastal po ukončení vztahu, kdy ji její vlastní síla motivovala to nevzdat. Velkým štěstím v neštěstí byla i obvodní lékařka, která jí podala injekci na uklidnění a udělala krevní testy. Nechala se hospitalizovat v Kroměříži, a i když svou zkušenost popsala jako náročnou, zpětně ji hodnotí jako dobrou a doporučuje ji.
V současnosti je vidět, že je klidná a šťastná. Bydlí sama, studuje a tvoří. Všechny fotky, které můžete v článku vidět, jsou její vlastní výtvory. Sama nyní pracuje na knize. Když jsem se jí ptala, proč zrovna kniha, odpověděla mi: „Já nechci umřít, aby o mně nikdo nevěděl. Chci tu za sebou něco nechat.“ Našla si cestu, jak sdílet. Chce pomáhat dál, aby lidé byli schopni pojmenovat své problémy a prožívání.
Za mě je El velkou inspirací. Kromě diagnózy emočně nestabilní poruchy osobnosti hraničního typu má také ADHD a nachází se na autistickém spektru. Je příkladem toho, že nezáleží na tom, jakou diagnózu máte. Záleží na vašem přístupu, na štěstí v systému i v životě, ale hlavně na naději, které se během léčby nelze vzdát.
Na závěr bych se s vámi ráda rozloučila Eliščiným dopisem pro všechny, které trápí chronické psychické obtíže. Děkuji El za sdílení a za její sílu překonat nepřízeň osudu.
Eliška:
V každém tmavém tunelu se najde nějaké světlo, které může být právě naše duše.
Každý z nás potřebuje čas – týdny, měsíce, roky. Je to individuální a naprosto validní dát si tolik času, kolik potřebujeme.
Možná by to znělo jako klišé, kdybych řekla: „Nevzdávej to!“ Ale patří to k tomu. Každý z nás je jedinečný. Klíč k radostnému životu si musí najít každý sám, ale každý ho v sobě má!
Nepotlačuj své já, nehraj si na někoho jiného, nedělej to, co nechceš, nedělej to, co ti ostatní vnucují, neřiď se názory ostatních. Vem si na sebe to, v čem se cítíš dobře – ať už je to ze sekáče, od babičky, nebo z bazaru.
Udělej pro sebe to, co uvnitř potřebuješ. Řiď se vlastní intuicí, poslouchej své srdce a nikdy se nevzdávej.
Dokonalý život neexistuje. Některé dny jsou jako bouřka na obloze – to k nám patří. Projev emocí je přirozený. Otevři jim dveře a nech je odejít. Nic není špatně a nic není dobře! Ani počasí není stabilní! Nech se nést řekou a nikdy nezapomínej hlavně na sebe.
Eliška je studentkou sociální politiky a sociální práce. Je (snad) budoucí terapeutkou. V současnosti pracuje na knize, ve které by chtěla sdílet svůj příběh. Sledovat ji můžete na osobním profilu @eliskavelek nebo na profilu @necozmeehozivota, kde sdílí více o psychickém zdraví.
